V zemi, kde se většina obyvatel živí
zemědělstvím, je potřeba být silný, zdravý a mít zázemí v rodině. Časté
nemoci a úmrtí v rodině však způsobují, že se setkáváme s lidmi,
kteří nejsou schopni se o sebe postarat. K nejvíce zranitelným lidem patří
sirotci a staří lidé.
V Tanzánii neexistuje sociální systém –
ten nahrazuje široká rodina. Takže osiřelé dítě najde většinou domov u svých i
velmi vzdálených příbuzných, o staré lidi se starají jejich děti – proto čím
více dětí, tím větší šance, že ve stáří bude o ně postaráno.
Je však spousta dětí, o které se už nemá kdo
postarat. Nemají žádné příbuzné nebo ti jsou tak chudí, staří, že se těžce
uživí sami. Dítě bez rodiny, je dítě bez budoucnosti. A osamělý starý nebo
nemocný člověk je odkázán na dobrodiní lidí kolem sebe (např. křesťanské
komunity), ale ti taky nemají možnost zajistit mu např. lékaře apod.
Proto je zřejmé, že k nejzranitelnější
skupině patří i lidé s postižením. Na svých cestách jsme se však
v tomto roce setkali s případy, které nám přinesly radost a malou
naději (i když v zemi o rozloze 10 x větší než ČR a s přibližně 45
mil. obyvatel jde opravdu o kapky v moři):
1.
Holčina s Downovým syndromem Falida, která žije
ve vesnici v Mahangu. Ve vesnici se volně pohybuje, zastaví se u obchůdku,
občas se zajde podívat do školy. V neděli obejde postupně všechny kostely
a se všema se pozdraví. Bohužel nemá možnost sama chodit do školy a rozvíjet
svoje schopnosti, ale žije ve známém prostředí, kde ji lidé znají, přijímají a
je tu v bezpečí.
2. Škola Katumba – malý zázrak
Místo v Tanzánii podobné zázraku – škola,
kde se společně učí 150 dětí s postižením a 400 dětí bez postižení. Místo,
které by nemohlo existovat bez mnoha zahraničních dárců a přesto na hory
vzdáleném našim představám o speciálním školství. Jedinou viditelnou úpravou
oproti jiným školám je nahrazení některých schodů nájezdy a zastřešené
spojovací chodníky mezi budovami.
Jsou zde děti s tělesným, zrakovým a
mentálním postižením. Taky je zde řada albínů, jejichž nelehká situace
v Tanzánii se sice hodně zlepšila, ale stejně jako děti s jiným
postižením zůstávají běžně doma a do školy nechodí. Pod školu spadají 4 okresy,
takže se tu dostane jen mizivé procento potřebných. Většina dětí
s postižením tady i bydlí, což přináší nutnost vzájemné pomoci, protože se
všichni musí o vše sami postarat. Děti jsme zastihli právě při praní, protože
byl úklidový den. Nejde však o vložení věcí do pračky a zapnutí knoflíku, ale
ruční praní v kbelíku.
Součástí školy je i malá dílnička, kde vyrábí
protetické pomůcky ze dřeva a člověk nestačí žasnout nad jejich schopnostmi
improvizace.
Školu mimo jiné trápí chybějící oplocení,
protože děti s mentálním postižením je těžké uhlídat a občas jim sami
odejdou, což je pro ně nebezpečné.
3. Ifakara – centrum Betlehem, místo rovné zázraku
Cesta na toto místo byla dlouhá a dobrodružná.
Po mnoha a mnoha hodinách v autobuse, který místy ztěží překonával
nástrahy nerovné a místy zatopené sinice jsme byly velmi zvědavé na naši
cílovou zastávku.
Centrum Betlehem je zřejmě první a největší
zařízení pro děti s mentálním postižením. Měla jsem pocit, že jsem se
ocitla mimo území Afriky. Centrum má školu, dílny, hřiště, vlastní
hospodářství, pole. V areálu je školka pro děti bez postižení a přestávky
tráví společně s dětmi s postižením. Ve třídách používají vlastní
jednoduché vytvořené pomůcky. Jejich úroveň byla větší než na státních školách,
které známe. Centrum bylo vybudováno díky švýcarskému kapucínu za pomoci
švýcarských dárců. Jak ale bude fungovat v budoucnosti je velká otázka,
protože od státu nedostávají žádné peníze a jsou odkázáni na pomoc církve a
dárců.
Podle předchozí dohody jsme se zde setkaly se
skupinou z Brna z farnosti v Řečkovicích, která tady už léta
pomáhá a do Tanzánie nyní přijela ve stejném čase jako my, aby zde přivezli
traktory, spoustu jiných věcí a nainstalovali solární čerpadla – v centru
Betlehem, v blízkém sirotčinci a jedné vzdálenější farnosti. Skupinu
tvořil kněz z farnosti v Řečkovicích Jan Kotík, dalších 5 velmi
šikovných mužů – Petr, Vašek, Tomáš, Libor a jedna úžasně statečná žena –
Vlaďka, která je na vozíčku a přesto tuto náročnou cestu zvládá se stálým úsměvem
na tváři. Pracovitost této skupiny odrazuje všechny místní od touhy žít
v Evropě J.
Ještě přikládám jednu fotku od řeky z Ifakary,
kde bych ale nedoporučovala si jít zaplavat, protože řeka je plná krokodýlů.
A za sebe končím zprávy z Tanzánie
větami, které nás v tomto roce na cestě provázely: Prožívejme přítomný okamžik.
Pokud se plán uskuteční z 80%, je to veleúspěný den. Nezneklidňujme se, nějak
to dopadne J.
Žádné komentáře:
Okomentovat