Přestože příspěvky na gumáky pro sirotky v Mahangu chodí průběžně i teď po mém návratu domů, radost z prvních gumáku jsme u některých z dětí viděla na vlastní oči. Hned po nákupech, kam mě nechtěli s sebou vzít (12.2.), si asi polovina dětí přinesla z trhu vysněné gumáky, velmi hrdě si je nesli pod paží, někteří zelené, jiní červené nebo černé.
Polovina děcek má gumáky, což je super, ale jaksi tu stále něco podstatného scházelo a teď výjimečně nemyslím tu druhou polovinu děcek, která ty gumáky ještě neměla. Scházel déšť. Už třetí den nepršelo. Kaluže na cestách rychle vyschly a bylo to mnohem dramatičtější, protože celý sirotčinec, aktuálně s 26 obyvateli, byl kompletně bez vody.
Stalo se to tak....
Kolem jídelny se udělaly okapy, abychom mohli stahovat čistou vodu ze střechy, která je pitná a má stonásobně vyšší kvalitu a čistotu než ta co teče z vodovodu a vytváří v 3000 l barelu rezervu. V praxi to ale znamenalo vyčerpat starou rezervu, pak poslat do nitra barelu vyslance, nejlépe několik, aby barel zbavili bahna. Jestli si myslíte, že vytáhli kbelík bahna, vzali hadr a vyčistili lehce zašlé dno, tak jste na omylu. Protože tento proces čištění trval několik hodin a provádělo ho několik přiměřeně velkých osob (ani ne moc velkých, ani ne moc malých) a vytáhlo se nejméně 30 kýblu bláta, které ještě donedávna činilo rezidua v pitném režimu sirotků.
Teď vše vypadalo lépe, barel byl čistý, svod do něj připravený, ale od toho dne, jak na potvoru, přestalo pršet. To bylo dva dny před tím, než přijel do Mahanga za sirotky zástup asi 70 návštěvníků. A my tam byli bez vody. Ono bez vody se šatně vaří pro 100 lidí, a také se dost špatně myje nádobí a uklízí a tak jsme vodu nosili z půl kilometrů vzdálené misijní stanice nebo kilometr vzdáleného potoka, nejčastěji na hlavách.
Ale ani to dětem nečinilo sebemenší trápení. Avšak to, že se teď nemohou procházet ve svých nově zakoupených gumáčcích, je opravdu sužovalo, zejména ty nejmenší. A tak se v sobotu večer, den po nákupu baví se sestrou Epifanií: "Mama, jsme zklamaní, teď neprší a to asi znamená, že nemůžeme chodit v gumácích, že?" Sestra odpovídá: "Ano, v suchu a horku se v gumácích nechodí" "Aha, tak ale na pole s rýží, kde je stále voda, bychom si je vzít mohli, že?" "To ano, na pole jistě" odvětí sestra. Děti začínají skákat do vzduchu, radovat se jak si zítra vezmou gumáky na pole; jejich pocity praví, ať už je zítra! Ať už je zítra! A my můžeme jít pracovat na pole! Takovou lačnost po práci aby člověk jinde pohledal. Jenže v tom se ozve někdo a opravdu zklamaným hlasem pronese: "Jenže zítra je neděle a to se nepracuje :-(".
Už to vypadalo, že děcka budou mít kompletně zkažený večer po tom, co se dověděli, že zítra nesmí makat na poli. Když tu se najednou rozpršelo. Děcka tak mohly klidně usínat s nadějí, že zítra půjdou do kostela po rozblácené cestě ve svých "blahoslavených" gumácích.
A taky, že šly....
