Výlet do Zahrady Boží (Míša)

Pobyt Elišky a Radky v Mahangu je pomalu u konce. Než se posunou o pár kilometrů dál na sever navštívit další sirotčince a podívat se, jak to tam chodí, rozhodly jsme se podniknout výlet do nedalekého Národního parku Kitulo, který je nazýván Bustani ya Mungu =  Zahrada Boží.

Kitulo leží vysoko v horách 2500 – 2700 m n. m. Je to náhorní plošina s rozlohou cca 450 km2 a s výskytem různých překrásných rostlin, zejména orchidejí. Je to významné zimoviště ptáků, také těch evropských. Jak mezi rostlinami, tak zvířaty jsou tu druhy, které se nenacházejí nikde jinde na světě, to platí i pro nedávno objevený druh opice, kterou nazývají kipundži. Cesty tu vedou jen dvě. Obě jsou drsné, úzké, prudké, hrbolaté a křivolaké (začínáme cca 1000 m n.m a zdoláváme převýšení 1500 m)

První pokus o tento trip nevyšel. Tehdy jsme zvolili JZ cestu. V první čtvrtině a po informaci, že na cestě v pustině uvízl autobus plný lidí, to David otočil zpět domů.

Nyní jsme zvolili cestu SZ, a pěkně jako místní, autobusem. V Chimale čekáme na autobus do Matamby 3 hodiny, i když od první minuty, co jsme tam, se srocují lidé a tvrdí, že autobus už je na cestě.

Konečně je tu, ale od shora navrch nacpaný lidmi a zavazadla jsou provizorně upevněná na střeše. Ještě ani nezastavil a už se cpou dovnitř další lidé. Není divu, do Matamby jezdí autobusy jen odpoledne a jen 3. My s obrovskými krosnami a s evropskou nekontaktní náturou, nemáme šanci. Odmítají nás, prý máme počkat na další. Nezbývá nám nic jiného, než věřit, že ještě jeden pojede. Usedáme zpět na „velmi pohodlnou“ lavičku o šířce fošny 8 cm a čekáme. Máme hlad – obědvali jsme narychlo pár hranolek z pofiderné putiky, protože autobus byl přeci již na cestě;-).

K našemu velkému překvapení se objevuje Patrik, mladý sympatický učitel, se kterým jsme si kdysi vyměnili v autobuse telefonní kontakt – k velkému pohoršení mých spolucestovatel, které však nyní berou vše zpět. Patrik nám dává rady, jak máme nastupovat do autobusu: „ Musíte být nekompromisní a co nejdřív vlézt dovnitř a zablokovat si sedadlo batohem. Přece nechcete 45 km na horské cestě, která trvá 2 hodiny, stát!“

No, jo, to se řekne, ale holky mají každá dvacetikilovou krosnu a ještě příruční batoh, těžko s tím budou první v autobuse. Autobusový naháněč čeká na úplatek, Radka by mu sice v tuto chvíli nejraději dala cokoliv, ale Patrik mu trpělivě vysvětluje, že to je špatné chování a že by po nás rozhodně neměl nic chtít, když se ve vedlejší vesnici staráme o sirotky. Druhý autobus je tu. K našemu překvapení téměř prázdný. Patrik rychle blokuje dveře, abychom se dostaly do autobusu. Vcházíme jako první a přeci jsou téměř všechna sedla obsazena. Než jsme se stačili nadát, místní si obsadili sedadla zavazadly, které tam naházeli přes okénko – zase nás pěkně doběhli. Poslední místa jsou úplně vzadu, tak honem tam! Mezera pro nohy mezi sedadly je asi 10 cm a to nám ještě pod nohy nacpali zavazadla….TO JE KONEC. Jak zvládnout dvouhodinouvou cestu po bumpy road s koleny pod bradou a hlavou 5 cm od stropu!? A na klíně máme ještě příruční zavazadla. Radka se snaží najít vhodnou polohu – je zkroucená jak paragraf, nohy má zabořené do kovového opěradla sousedního sedadla, což si naštěstí vystlala polštářkem „zapůjčeným“ z letadla. Eliška dostala místo na rozhraní sedadel mezi pokřivenou Radkou a upoceným černochem, tělo na tělo, kolena opět v opěradle. Usilovně přemýšlíme, jak si odlehčit a prosíme souseda před námi, aby nám na chvíli podržel Eliščin 10kg batoh, než něco vymyslíme. Avšak vymysleli jsme akorát to, že to zavazadlo mu necháme celou cestu JJJ.

Na začátku cesty se lámanou svahilštinou ptáme, kdy tam budeme, což způsobí všeobecné pobavení v celém autobuse. Pak už se ale nesmějeme, cesta začíná stoupat. Cítím, jak mi tuhne krev v žilách, když jedeme těsně u příkrého a hlubokého srázu. Nedokážu si představit tuto cestu za deště, ještě teď tu místy stojí voda. Vzpomínám na Patrikova slova, že se máme modlit. Ale že nám Bůh pomůže nejspíše i bez modlení, protože děláme tolik dobra. Tak si to trochu sumíruju a říkám si, jestli to bude k mé záchraně stačit. Od chmurných myšlenek mě vytrhává pohled do nespoutané přírody, plné různě tvarovaných hor, zeleně a svěžesti. Jsem si jistá, že tady mezi těmi horami jsou místa, kde lidská noha ještě nevkročila.

Cesta uplynula rychleji, než jsem čekala, avšak ještě rychlejší byl náš výstup z autobusu, který však bude navždy zahalen tajemstvím. Zkrátka a dobře, příhoda, která končí zahozenými spoďáry v latríně se prostě k poetickému líčení přírody, nehodí.