Radost z prvních gumáků a celý sirotčinec bez vody (Míša)

Přestože příspěvky na gumáky pro sirotky v Mahangu chodí průběžně i teď po mém návratu domů, radost z prvních gumáku jsme u některých z dětí viděla na vlastní oči. Hned po nákupech, kam mě nechtěli s sebou vzít (12.2.), si asi polovina dětí přinesla z trhu vysněné gumáky, velmi hrdě si je nesli pod paží, někteří zelené, jiní červené nebo černé. 

Polovina děcek má gumáky, což je super, ale jaksi tu stále něco podstatného scházelo a teď výjimečně nemyslím tu druhou polovinu děcek, která ty gumáky ještě neměla. Scházel déšť. Už třetí den nepršelo. Kaluže na cestách rychle vyschly a bylo to mnohem dramatičtější, protože celý sirotčinec, aktuálně s 26 obyvateli, byl kompletně bez vody.

Stalo se to tak....

Kolem jídelny se udělaly okapy, abychom mohli stahovat čistou vodu ze střechy, která je pitná a má stonásobně vyšší kvalitu a čistotu než ta co teče z vodovodu a vytváří v 3000 l barelu rezervu. V praxi to ale znamenalo vyčerpat starou rezervu, pak poslat do nitra barelu vyslance, nejlépe několik, aby barel zbavili bahna. Jestli si myslíte, že vytáhli kbelík bahna, vzali hadr a vyčistili lehce zašlé dno, tak jste na omylu. Protože tento proces čištění trval několik hodin a provádělo ho několik přiměřeně velkých osob (ani ne moc velkých, ani ne moc malých) a vytáhlo se nejméně 30 kýblu bláta, které ještě donedávna činilo rezidua v pitném režimu sirotků. 

Teď vše vypadalo lépe, barel byl čistý, svod do něj připravený, ale od toho dne, jak na potvoru, přestalo pršet. To bylo dva dny před tím, než přijel do Mahanga za sirotky zástup asi 70 návštěvníků. A my tam byli bez vody. Ono bez vody se šatně vaří pro 100 lidí, a také se dost špatně myje nádobí a uklízí a tak jsme vodu nosili z půl kilometrů vzdálené misijní stanice nebo kilometr vzdáleného potoka, nejčastěji na hlavách. 

Ale ani to dětem nečinilo sebemenší trápení. Avšak to, že se teď nemohou procházet ve svých nově zakoupených gumáčcích, je opravdu sužovalo, zejména ty nejmenší. A tak se v sobotu večer, den po nákupu baví se sestrou Epifanií: "Mama, jsme zklamaní, teď neprší a to asi znamená, že nemůžeme chodit v gumácích, že?" Sestra odpovídá: "Ano, v suchu a horku se v gumácích nechodí" "Aha, tak ale na pole s rýží, kde je stále voda, bychom si je vzít mohli, že?" "To ano, na pole jistě" odvětí sestra. Děti začínají skákat do vzduchu, radovat se jak si zítra vezmou gumáky na pole; jejich pocity praví, ať už je zítra! Ať už je zítra! A my můžeme jít pracovat na pole! Takovou lačnost po práci aby člověk jinde pohledal. Jenže v tom se ozve někdo a opravdu zklamaným hlasem pronese: "Jenže zítra je neděle a to se nepracuje :-(". 

Už to vypadalo, že děcka budou mít kompletně zkažený večer po tom, co se dověděli, že zítra nesmí makat na poli. Když tu se najednou rozpršelo. Děcka tak mohly klidně usínat s nadějí, že zítra půjdou do kostela po rozblácené cestě ve svých "blahoslavených" gumácích.

A taky, že šly....

Nezebrali mě na nakupy bo mam bilu kožu (Divča z Ostravska)

Asi tak před tydnim, po proití všech sirotčich cimer --- ano, tehdy jak sme sa chystali jit s děckami prat do jedne kaluže s bilu kavu při cestě --- jsem se zděsila nad stavem hader i butů. Jak byloch zaneprazdněno a konsternovano ani nězrobiloch fotodokumentacu, čehož do dněska lutuju.

To je ta uňiverzalni kaluž: na plavani, kupani i prani. Jak by se vum tu libilo prať svoje spoďary?

Trička a košule vypadaju, jak dyby se každe děcko snažil roztrhať krokodyl. A někerym galatam by ani něpomohlo zrobit z nich kraťasy. Buty su běžně oddělene od podražky a palce vykukuju na pozdrav. Sandalum, esli se temu da ešče tak praviť, zustala z podražky par cenťimetrova guma mezi prstami a patu. 

 

Take a mnohem horší buty, jsou pokladany za jedny z nejlepších. Tyhle rozhodně nepatři do pola.

Jakože sandaly.

Ešče jak tu bylo Radka, snažila se zachraniť co se dalo a zasedla za mašinu. Ale tež furt cosi lamentovalo nad konďicu i oderem z galat i košul. |Ja však temu něrozumělo, bo ona je od Trutnova a mluvi jakymsi inym kmenovym jazykem.

Estli se vum zda, že ty gatě by mohly stať samy aji bez nositela, tak motě pravdu.

Jeji zachranne pokusy však něstačily, nic naplat zitra je třa isť nakupovať. Co sa něstihlo před Vanocami, musi sa stihnuť včil. No, ja, ale kupit hadry, buty a nove uňiformy dvaadvaceti děckum nebude take lacne, jak kupit každemu po zodovce. Tož sem vyštrachalo z meho africkeho sejfu (z pod matrace) milion šilingu, to jest asi 12000 Kč a dufalo, že pořidime děckum aspoň to nejnutnějši.

Děcka sme uvolnili z odpoledniho vyučovani, bo na tržnicu to mume 7 km. Ten samy diň, měly děcka v nohach už štreku do školy a ze školy, čili 4 km. Už cestu mi začli taktně naznačovať, že bych se ku nim na tržnici nemělo moc hlasiť. Bo jak prodejci uvidi moju bilu kožu, budu si mysleť, že joch přijechala na zlatym bravku....což je v muslimske oblasti opravdu neščastna kombinace.

Pomaly sem se vyrovnavalo s tym, že něuvidim nadšeni děcek z novych věci a hlavně tych vysněnych gumoků, a že misto teho budu muset dřepět v mistni putyce. Po 4 km chůze v tym děsnem hicu, mi to však, s vidinou vychlazeneho safari lageru, začlo cele připadať jako v celku dobry napad.

Naščesti sme na cestě nězabrydli dluho, bo nam přistavil naklaďak. Se značnymi obtižami netrenovaneho jedinca jsem se vyškrobala na korbu, a hle, synci z kabiny si rozmysleli, že bude lepši, jak s nimi budu sedět a vyklodať ve předku. Tož muselach zeslesť a lapnuť do kabiny.

Konečně sme dorazili na tržnicu v Mswiswi a jo se ešče raz pytam patrona Josepha esli mě, kuněc kunců, nezeberu sebu. Ale un mi jen suše pravi, že bychom utratili raz tak tolik. Tož vysolim pynize a idu se skryť do mistni hospody.

Gumoky, ale stale nemaju všeci. Tak se děcka těšily. Při tem to nima taky drahe,..ani nemusite sahat do peněžky, stači zrobit je par kliku na počitaču a fertyk je to hotove. Tož neodkladejte to: 150 Kč zašlete na transparentni účet veřejné sbírky 2800692286/2010 (CZK) a děcka z teho radosťu zešili. Tu totiž stale plati, že prakticky darek dělá upřimnu radost.

Fotit mi dovolili jen z uctyhodne dalky, připadlo sem si, jak paparazzi.

Nemají příjmení a nikdo neví kolik jim je let (Míša)

To jsou tři sourozenci Scola, Eliah a Petr. Jejich příběh začal daleko na severu Tanzánii, někde poblíž Arushi. Tipujeme, že to jsou masajské děti, hlavně podle jejich velké lásky k dobytku (Eliah dává přednost pasení před chozením do školy). Oba rodiče pravděpodobně žijí, otec rodinu opustil a matka se později dětí také zřekla, aby zvýšila své šance se znovu vdát. Děti připadly sestře matky, která se ovšem později také vdala a její manžel ji dal ultimátum: "Buď ony nebo já!" Málokdo je ochoten živit 3 cizí hladové krky navíc. Opatrovnice tedy nelenila a vydala se hledat příbuzné dětí 1000 km jižně. Petr byl ještě miminko a Scola ani nechodila do školy a už si je příbuzní přehazovali jako horký brambor. Po té co se však po příjezdu na jih, hned další den časně ráno opatrovnice beze stopy vypařila, aniž by řekla jaké mají děti příjmení a jak jsou staré, to spíš vypadá, že se rozhodla zanechat děti hodně daleko od domova nehledě na příbuzenské styky, A tak děti zůstaly odkázány na milost a nemilost obyvatel Inyaly - úplně cizího místa.

I když dostávaly tu a tam najíst, ke zdravému a šťastnému dětství to rozhodně nestačilo. Po šest let byly děti prudce fyzicky trestány a dívenka Scola má na to památku navždy - obrovský šrám na pravé líci.

 Při sebemenším náznaku potrestáni se všechny 3 děti panický bojí, toho, co přijde a třesou se po celém těle. Prostřední Eliah nebyl nikdy motivován k chození do školy a v jeho, podotýkám odhadovaném, věku 7-8 let ještě neseděl ve školní lavici. Nejmladší Petr odskákal nedůslednou péči závažnou podvýživou, že jsme byli nuceni ihned v lékárně zakoupit kvalitní avšak drahé nutriční kaše.

To je příběh dětí,, jejichž příjmení jsme před týdnem vymysleli od stolu a jejichž věk jsme určili podle jejich vzrůstu spolu s tou, která už se nemohla dívat na to jak trpí a přivezla je k nám do sirotčince v Mahangu, aby nalezly nový domov.
Prosíme pomozte nám najít těmto dětem mámu a tátu na dálku. Myslím, že po tom všem, co prožily by již konečně měly vědět, že jsou někým přijímány a milovány.

Na mámu a tátu z Česka se těší! Když ostatní děti z Centra psaly svým rodičům dopis, nedočkavě se mě vyptávají komu mohou adresovat ten svůj.

Do kolektivu centra se Petr, Eliah i Stela začlenili nádherně, líbí se jim mezi vrstevníky. Petr (ten nejmladší) je mazlík a tak každý chce být jeho velkým bráchou. Scola je už nyní pravou africkou ženou, spolu s ostatními dívkami čistí rýži tradičním způsobem.

Život lidí s postižením (Eliška)

V zemi, kde se většina obyvatel živí zemědělstvím, je potřeba být silný, zdravý a mít zázemí v rodině. Časté nemoci a úmrtí v rodině však způsobují, že se setkáváme s lidmi, kteří nejsou schopni se o sebe postarat. K nejvíce zranitelným lidem patří sirotci a staří lidé.

V Tanzánii neexistuje sociální systém – ten nahrazuje široká rodina. Takže osiřelé dítě najde většinou domov u svých i velmi vzdálených příbuzných, o staré lidi se starají jejich děti – proto čím více dětí, tím větší šance, že ve stáří bude o ně postaráno.

Je však spousta dětí, o které se už nemá kdo postarat. Nemají žádné příbuzné nebo ti jsou tak chudí, staří, že se těžce uživí sami. Dítě bez rodiny, je dítě bez budoucnosti. A osamělý starý nebo nemocný člověk je odkázán na dobrodiní lidí kolem sebe (např. křesťanské komunity), ale ti taky nemají možnost zajistit mu např. lékaře apod.

Proto je zřejmé, že k nejzranitelnější skupině patří i lidé s postižením. Na svých cestách jsme se však v tomto roce setkali s případy, které nám přinesly radost a malou naději (i když v zemi o rozloze 10 x větší než ČR a s přibližně 45 mil. obyvatel jde opravdu o kapky v moři):

1.

Holčina s Downovým syndromem Falida, která žije ve vesnici v Mahangu. Ve vesnici se volně pohybuje, zastaví se u obchůdku, občas se zajde podívat do školy. V neděli obejde postupně všechny kostely a se všema se pozdraví. Bohužel nemá možnost sama chodit do školy a rozvíjet svoje schopnosti, ale žije ve známém prostředí, kde ji lidé znají, přijímají a je tu v bezpečí.

 

2. Škola Katumba – malý zázrak

Místo v Tanzánii podobné zázraku – škola, kde se společně učí 150 dětí s postižením a 400 dětí bez postižení. Místo, které by nemohlo existovat bez mnoha zahraničních dárců a přesto na hory vzdáleném našim představám o speciálním školství. Jedinou viditelnou úpravou oproti jiným školám je nahrazení některých schodů nájezdy a zastřešené spojovací chodníky mezi budovami.

Jsou zde děti s tělesným, zrakovým a mentálním postižením. Taky je zde řada albínů, jejichž nelehká situace v Tanzánii se sice hodně zlepšila, ale stejně jako děti s jiným postižením zůstávají běžně doma a do školy nechodí. Pod školu spadají 4 okresy, takže se tu dostane jen mizivé procento potřebných. Většina dětí s postižením tady i bydlí, což přináší nutnost vzájemné pomoci, protože se všichni musí o vše sami postarat. Děti jsme zastihli právě při praní, protože byl úklidový den. Nejde však o vložení věcí do pračky a zapnutí knoflíku, ale ruční praní v kbelíku.

Součástí školy je i malá dílnička, kde vyrábí protetické pomůcky ze dřeva a člověk nestačí žasnout nad jejich schopnostmi improvizace.

Školu mimo jiné trápí chybějící oplocení, protože děti s mentálním postižením je těžké uhlídat a občas jim sami odejdou, což je pro ně nebezpečné.

3. Ifakara – centrum Betlehem, místo rovné zázraku

Cesta na toto místo byla dlouhá a dobrodružná. Po mnoha a mnoha hodinách v autobuse, který místy ztěží překonával nástrahy nerovné a místy zatopené sinice jsme byly velmi zvědavé na naši cílovou zastávku.

Centrum Betlehem je zřejmě první a největší zařízení pro děti s mentálním postižením. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla mimo území Afriky. Centrum má školu, dílny, hřiště, vlastní hospodářství, pole. V areálu je školka pro děti bez postižení a přestávky tráví společně s dětmi s postižením. Ve třídách používají vlastní jednoduché vytvořené pomůcky. Jejich úroveň byla větší než na státních školách, které známe. Centrum bylo vybudováno díky švýcarskému kapucínu za pomoci švýcarských dárců. Jak ale bude fungovat v budoucnosti je velká otázka, protože od státu nedostávají žádné peníze a jsou odkázáni na pomoc církve a dárců.

Podle předchozí dohody jsme se zde setkaly se skupinou z Brna z farnosti v Řečkovicích, která tady už léta pomáhá a do Tanzánie nyní přijela ve stejném čase jako my, aby zde přivezli traktory, spoustu jiných věcí a nainstalovali solární čerpadla – v centru Betlehem, v blízkém sirotčinci a jedné vzdálenější farnosti. Skupinu tvořil kněz z farnosti v Řečkovicích Jan Kotík, dalších 5 velmi šikovných mužů – Petr, Vašek, Tomáš, Libor a jedna úžasně statečná žena – Vlaďka, která je na vozíčku a přesto tuto náročnou cestu zvládá se stálým úsměvem na tváři. Pracovitost této skupiny odrazuje všechny místní od touhy žít v Evropě J.

Ještě přikládám jednu fotku od řeky z Ifakary, kde bych ale nedoporučovala si jít zaplavat, protože řeka je plná krokodýlů.

A za sebe končím zprávy z Tanzánie větami, které nás v tomto roce na cestě provázely: Prožívejme přítomný okamžik. Pokud se plán uskuteční z 80%, je to veleúspěný den. Nezneklidňujme se, nějak to dopadne J.

Jak divča z Ostravska zustalo samo v Africe (Míša)

Ze tři tydny tu se mnu bylo děvče vod Trutnova a dcerka z Valašska, tuž sem mohla na svůj rodny dialekt zapomnit. Ale včil tu sem samo, tuž se mi zastesklo a povyklodam vom africky příběh jak mi ta huba narostlo. V Tanzánii se hovoří 120 kmenovými jazykami, v Nigérii dokonce 270, tuž  je třa ten svůj kmenovy jazyk tež trochu oprašiť. Vyrostla jsem v Dobraticách, kaj meškal aji muj děda Konrád, od kereho jsem ten "kmenový" jazyk pochytilo, či je zcela spravny či ni, už něvim, ale snažim se.

Člověk se smyka přes pulku světa navščivit ty fajné tropy, či co a ono tu furt chčije. Když pravim furt, tak furt. Každý diň je buřka a lije stojmo. Joch si nevzalo gumaky, tuž mi dali jakesi made in China (čte se přesně jak píše), ze kterých mum stejně nožiska mokre tak jak tak. Děcka to su iní frajeři, ty tu chodi na boso, bo mají strach, že by v žabkách ušklhli. Tak se mi zdo, že ty jejich nožiska su už zbytnělé jak chodila Hobita, nicméně na nove gumoky si budu museť ešče chvilu počkať. Furt totiž čekume, kdo se slutuje a pošle tych 150 kaček, aby alespoň jedno děcko mohlo trochu ludštěji robit na polu či vůbec chodiť mezi ubytovnu a kuchyňu.

Foto 1 Pulkilometrova štreka mezi moju ubytovňů a kuchyňu

Severomoravasku naturu by tu snadno mohla lapnuť depka, bo kaj se podivoš všude vela roboty a pyniz malo. Rozestavěno ubytovna pro děvuchy, třa zajistiť pitnu vodu, bo z te nepřevařine maju děcka tyfus, na převařeni třa dřevo a teho tu nima; galaty sama zaplata, buty – škoda mluviť. Od pondělka se tu začlo gruntovat ve velkym, bo v sobotu přijďě jakasi partyja na navščevu. I když se robi od rana do večera – kosi trava mačetami, sekaju křoviska motykami, kopu kanaly, plevu chodníky – mi to tu přijdě furt stejnake, prostě všudě stoji voda, a když ne ta tak bago po kotníky. Jednoho by z teho šlak trefil.

Jo tu mu mine ukoly než kosiť travu, tak sem se onehda bylo podivať ve škole Jakaya a vydalo se tam pěšky. 4,5 km to není taka patalia. Nicmeně je tu vela dobrych ludi, bo mi tu co kusek přistavila motorka a nabidla odvoz, dokonce zadarmo. Pohled jak na blozna jsem si vyslužila po te, coch jim pravila, že idu pěšky bo posilňuju kondicu. Tym tak budu cosi vyklodať o kondici (čti konďici), oni dřu na polu od rana do večera maju všeci postavičky, jak dyby platili hřišne pynize za posilovny. To myslim fakticky…někoho bechnete po ramyni a motě pocit, že stě si zlumali ruku.

Foto 2 Takto možetě vypadat, dyž začnite robit na polu (sirotci 14-19 let)

Severomoravok malokdy zmiňuje pozitivni dojmy, bo je třa si spiš postěžovať, ni? Tož v tymto duchu se nimožu u Jakayi dluho zdržeť, bo tu šlo všecko jak po masle. Lavice i stolky měli zrobene podle plana, psani pro partnersku školu tež narychtovane, zezbirane příběhy po děckach, kere nam nabidli aj do angličiny přeložiť. A včil světe div se, uměli jmeno partnerské školy Fulnek nazpaměť. Pravdou je, že to není také namahave, jak vysloviť Dubňany či Ratiškovice, ale ceni se to.

Zpatky jsem tež měla v planě isť pěšky, ale přistavil mi taky maly traktorek, tož nedali sa odbyť, kus jsem jelo s nimi. Chlapi se bavili moju svahilščinu a chtěli ať im idu pomocť sadiť ryžu….To by se šak pobavili ešče vic. Dyž už jsme u te ryže , přiznum se, že po 5 dnech jezeni ugali (taka kaše z kukuřične muky a vody), mi to leze aj ušima. Tuž uvítala jsem, že kerysi přivez z města kobzole. Hned jsem si u kuchařky naporučila, ať mi je zrobi vařené, ni chipsy. No, na to, že kobzolí duma skoro nějim, sech přistihla, že jich zfutrovalo pomaly cely kastrol. Kdo jednu okusil ugali, vi o čem mluvim.

Dost pozdě se tu večeřo, tak o te desate. Dyž idu zpatky na ubytovnu, už se hrubo ťmi. Taku ťmu my už niznume. Kaj nic tu nic. Všeci už dovne spaju, co by tež robili bez elektřiny. Obvykle maširuju na ubytovnu samo, všude krasny klidek. Malé děcka, ty se z kuchyně samy nehnu na krok, natož aby šly bez velkych dřive spať, bo pry tu obchaza čarodějnica a zabija malych děcek. Sranda mě přešla, dyž zjistilo, že aji řeholnica na to věři a pravi mi, nejen malych děcek aji tych velkych, ukazujic na barak, kde jedna z tych čarodějnic meško. A dodava, že jaksi druha roba je kvůli ni nimocno.

Foto 4 Tak spaju děcka v kuchyni, na ubytovnu se bojo i po dvojicach.

Muj chlop by vam pravil, jaky ja sem strašpytel. Navic po te co jsem si připomnělo, že diň před tym v noci vidělo u jejího baraku plazit sa jedovatého hada, přeběhnul mi mraz po zadech. Nicmeně něminim  zustovat v jidelně do pulnoci, než se všeci urači jit spať. Tuž nadále chodim samo - s modlitbu na rtech a v ruce křečovitě držic sprej NATO SUPER PARALYZER, kery mi věnovalo švigra ze slovy: „Ať ho nikdy nemusíš použiť!“